Jak emočním šokem získat pozitivní náboj pro svou myšlenku

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Víte, kdy a jak jsem přestal kouřit? Bylo mi 23 let, když jsem poprvé a naposled zkusil ve svém životě seknout s tímto strašným zlozvykem. Kouřit jsem začal z frajeřiny někdy v patnácti letech, když jsem šel na střední školu. Pamatuji si doteď, jak jsem se tak nějak cítil víc dospěle, když jsem stál s kámošem v parku a s cigaretou v ruce. Kouřili oba moji rodiče a pasivním kuřákem jsem byl vlastně už od dětství, protože náš táta si úplně nelámal hlavu s tím, jestli sedíme vedle něj v autě nebo u něj v kanceláři. Prostě kouřil i vedle nás, a tak mi to vlastně přišlo úplně normální, že začnu sám v dospělosti kouřit. I když jsem už tehdy samozřejmě věděl, že to škodí mému zdraví. Pro mě ale v tu chvíli mělo větší hodnotu zapadnout do party, cítit se dospěle, a nějaké zdraví mě vůbec netrápilo. Řídil jsem se heslem mého táty: „Tělo má jít do hrobu zhuntované.“ Teď, když si na to vzpomenu zpětně, tak se jen usmívám a možná i trochu stydím. Můj táta se tímto heslem držel opravdu poctivě a dovolil bych si říct, že jej i naplnil, když odešel z tohoto světa v šedesáti letech. 

Tehdy to byl pro mě první emoční šok, který byl pro mě důležitý také o dva roky později, když jsem s kouřením přestal. Pravda je, že jsem kouřil opravdu hodně, jeden čas to byly i tři krabičky cigaret za den. Dnes se mi kroutí prsty u nohou, když cítím cigaretový dým. A co mi pomohlo s tímto zlozvykem přestat? Pravda je, že jsem to od 15 let vlastně ani nikdy nezkoušel, přestat kouřit. Všichni moji kamarádi a známí, kteří přestali kouřit, říkali, že okamžitě začali přibírat na váze, a z toho jsem měl strach, protože už tehdy jsem vážil přes 130kg. Nemohl jsem si dovolit ještě víc nabrat a bral jsem to jako výmluvu, proč s kouřením nemohu přestat. 

Zlom přišel v mých 23 letech, tehdy jsem vyrazil se svým milovaným psem na procházku do hor. Pamatuji si, jak jsem se sám za sebe styděl, když jsem funěl po cestě jak sentinel a s úsměvem mě předháněli usměvaví němečtí důchodci. Každou chvíli jsem se musel posadit a zapálit si cigaretu, abych se jako rozdýchal. Chápete už tu bizarnost? To nastavení mysli, které jsem kdysi měl? Já jsem si zapálil cigaretu abych se rozdýchal. Taková hloupost.

Tehdy jsem sedel na pařezu sám uprostřed hor, držel v ruce zapálenou cigaretu, sotva dýchal a koukal do lesů. V ten moment jsem si vzpomněl na mého tátu a jeho hlášku: „Tělo má jít do hrobu zhuntované“. Uvědomil jsem si, jak vypadal tátův život po padesátce, a položil si otázku. Fakt tohle chci taky? Opravdu chci každé ráno kašlat, sotva dýchat a sotva se hýbat? Jasně že jsem vždycky věděl, že kouření ani můj životní styl mému zdraví neprospívají, ty myšlenky se honily v mé hlavě už dlouho. Ale až tehdy zasáhly tyto myšlenky mé srdce, protože dostaly emoční náboj. Já jsem najednou věděl, jak přesně bude můj život za 30 let vypadat, pokud s tím hned nezačnu něco dělat. Tahle situace mého života byla pro mě právě tím emočním minišokem, o kterém mluví Marián Jelínek a který jsem zmiňoval v minulém díle. Tento minišok mi pomohl zjistit, co v životě nechci. Jak jsem ale už v nedávném podcastu říkal, naše mysl nezná slovo ne, nezná omezení, a proto se nemůžeme zaměřovat na to, co nechceme. Je třeba se zaměřit na to, co od života chceme, a právě mi tento minišok pomohl se zamilovat do představy mé lepší budoucnosti.

Tehdy jsem se zvedl, položil protestně na pařez krabičku cigaret se sirkami (přírodo, prosím, odpusť mi to, ale věřím, že se nějakému pocestnému plná krabička cigaret zalíbila) a odešel dál do lesa již jako nekuřák. Od té doby jsem neměl cigaretu v puse, už to bude brzy deset let. Dnes zpětně hodnotím jako velmi důležité, ten zmiňovaný minišok, kdy jsem si uvědomil, jak dopadne můj život, pokud nezměníme své chování. Tento minišok mi pomohl zamilovat se do představy vitálního a zdravého života a najednou mé myšlenky dostaly úplně jiný smysl, už nebyly podložené jen na základě racionálních informací. Najednou byly mé racionální myšlenky doplněné o pozitivní emoce, díky kterým jsem chápal, proč je důležité změnit své chování a jaký dopad to bude mít pro můj život. Když jsem si potom dal na misku vah dvě představy mého budoucího života, tak i vám asi bude jasné, do jaké představy jsem se dokázal zamilovat. Jedna byla o tom, že každé ráno svým kašlem vzbudím celou rodinu a chůze do schodů je pro mě heroickým výkonem, oproti druhé, kdy pravidelně sportuji, užívám si života a pohyb mi dělá radost.

Většina lidí, když přestane kouřit, se většinou zaměřuje na důvody, pro které nechce kouřit. Říkají si, leze mi to do peněz nebo ničí mi to zdraví. To vše jsou ale jen racionální důvody, myšlenky, které nezasáhly naše srdce. Zkuste se naučit i vy své iracionální myšlenky namířit přímo do svého srdce skrze nějaký emoční minišok, a potom využijte jeho energii a zkuste se zamilovat do své lepší budoucnosti. 

Tahle metoda mi fungovala nejen v případě, kdy jsem přestával kouřit, úplně stejně mi zafungovala, když jsem zhubl za rok 50 kilo, když jsem se dostal z finančních problémů, když jsem sbíral odvahu začít tvořit tenhle podcast. Je to způsob, kdy sám sebe nutím pravidelně vycházet ze své vlastní komfortní zóny a dělat další drobné krůčky na cestě za svou vizí. Možná že i vy už máte v sobě touhu něco ve svém životě změnit, jen jste možná ještě nezískali ten správný impuls i vytrvalost, a já jen doufám, že i vám k tomu pomohl dnešní podcast Myšlením na vrchol. Pokud to tak je, mám z toho nesmírnou radost a pro mě je to ta největší odměna za čas strávený nad tímto podcastem. Budete-li mít chuť podělit se i vy se mnou o nějaký podobný životní příběh nebo sovu zkušenost, budu určitě moc rád. Těším se na vaše zprávy a pro dnešek už přeji všem svým posluchačům i čtenářům webu improovio.cz úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder