SOBĚLÍDREM: Pražkááá, Brnék a Ostraviča!!!

Před lety jsem se ocitl v Rogalinském zámeckém parku nedaleko polské Poznaně. Přátelé, kteří byli místní, mě s hrdostí provázeli cestami a cestičkami onoho překrásného revíru, který připomínal náš Lednicko-valtický areál. Zavedli mě na místo, kde jsem se setkal s osudem. Osudem svým, osudem vaším, osudem všech Čechů, osudem všech Slovanů.

V úžasu jsme stanuli před třemi Rogalinskými duby. Přátelé mi začali vyprávět, že podle pověsti ony tři duby před mnoha staletími zasadili tři staří bratři. Došli na to místo s kmenem toliko početným, že spíše připomínal malý národ. Před nimi mu vládl jejich otec. Po stařešinově smrti se bratři rozhodli, že otcův lid rozdělí na tři, každý z bratrů stane v čele jednoho a povede ho jiným směrem. Na památku své bratrské lásky v předvečer rozloučení zasadili tři duby. Dali jim svá jména a ta nesou dodnes – Lech, Rus a Čech.

Čech se vydal se svým kmenem na jih… a o tom, že ho dovedl až na Říp, ze kterého uviděl zemi zaslíbenou, mlékem a strdím oplývající, jsme se každý učili ve škole. Nikdo nás však neučil, odkud praotec Čech přišel a že příběh Prahy je také příběhem založení Varšavy a Mosky. Rogalinský park s oněmi třemi duby je snad poslední připomínkou toho, že Poláci, Rusové a Češi byli kdysi bratři.

Pokud bychom však uměli odkrýt stopy času, bylo by nám zjeveno, že „pranitky“ všech národů světa nakonec vedou do stejné kolébky. Všichni jsme si bratry a sestrami, tak proč to tak nevidíme?

Naše Česko je maličká země, která přetéká hrdostí. Bijeme se rádi do prsou a svět dělíme na Čechy a zbytek! Hájíme si svůj nočník, jako by byl ze zlata. Jsme také národ, který miluje rozdrobování. A na to, jak maličcí jsme, je to veliká taškařice. Někdy si říkám, jestli nejsme ten nejteritoriálnější národ světa. Na státní úrovni máme teritoria tři. Největší je namyšlená a nafiflená Prahá. V jejím stínu se krčí humpolácké, druhé hlavné české město Brno. A na ocase na nas kratce pokřikuje uhlem zamazana Ostrava.

A každé z těchto tří teritorií má svoji kulturu protkanou vtípky, posměšky a urážkami na konto zbylých dvou. Můžete mi tvrdit, že to je jen legrace, ale pod hávem každé sarkastické poznámky něco hnije – o tom jsem už psal v tomto článku.

My Češi jsme teritoriální jak jeleni v říji. Tolik slovních šarvátek na tak malém území? Jako bychom v tom měli nepřetržitou olympiádu. A když už jsme u toho, byla to vlastně Olympiáda, která nás všechny naposledy spojila. Dodnes si pamatuji okamžik, kdy se naši hokejisté v semifinále Nagana při nájezdech proti Kanadě chytli na lavičce za ramena. Tehdy jsme se dívali všichni, křičeli všichni, plakali všichni. A když ostřím české hokejky ve finále padlo Rusko, slavili jsme jako ještě nikdy.

Takové chvíle jednotnosti jsou však vzácné. Často o tom přemýšlím, proč jsme v naší zemi tolik teritoriální vůči sobě i vůči druhým. Proč se považujeme za pupek světa? Proč si zakládáme tak moc na naší vlastní jedinečnosti, že nevidíme krásu jedinečnosti druhých? Proč druhé odmítáme za jejich odlišnost? Cožpak nás v něčem ohrožuje?

Možná, že to není jen česká věc. Možná je to i ve světě, ale jako Čech to vnímám nejvíce před vlastním prahem. Každá kultura je součtem pocitů těch, kdo do ní patří. Naše národní kultura rivality je součtem osobní rivality nás Čechů a neustálého porovnávání se mezi sebou. Myslím si, že je to kvůli obyčejnému komplexu národní i osobní méněcennosti.

Vnímáme svoji příslušnost k jednomu dílečku puzzle silněji než k celému obrazu. Kdysi jsem napsal rýmovačku, zapomněl na ni, nedávno ji objevil a nyní se chci s vámi o ni podělit.

Rvali se dva o to,
komu pravda patří,
zaslepeni bojem

zapomněli, že jsou bratři.

Nad propastí rozdílů,
bránili svá nabubřelá ega,
zapomněli, že jsou
dvě kostečky od jednoho lega.

Že spolu postavit
svět lepší mohou,
kéž nechtěli, aby jim

druhý ležel u nohou.

Kéž by tuto Zemi

mohli vidět z měsíce,
oceány, pouště, lesy,

avšak žádné hranice.

To jen jejich mysl

se oddělila od Bytí,
uvěřili, že bránit své rozdíly

stojí za zabití.

V hledání rozdílů
však láska není,
to, že společně zde jsme,

je naše největší jmění.

Za sto let budou
naše těla pouhý prach,
k čemu nám pak byl

všechen ten hloupý strach?

Objevuji, co vše společného s Tebou mám,

že můj a Tvůj život, život sám, je z lásky chrám,
a že tu pravdu uvidím, až se zbroje ega vzdám.

SEBEKOUČOVACÍ OTÁZKY SOBĚLÍDRA:
Cítím se jako Pražan, Brňan, Ostravan atd. silněji než jako Čech? Na kolik se cítím jako Evropan? Na kolik se cítím jako světoobčan?

Kam by mohl vést osud světa, pokud bychom se naučili mít lásku k lidstvu na vyšší úrovni než lásku k vlasti?

ÚKOL SOBĚLÍDRA:
Představte si, že byste měli možnost nahlédnout do svého rodokmene na tisíc generací nazpět (cca 20 tisíc let do minulosti) a objevili, že díky vašim předkům vám v krvi kolují kapky krve arabské, mosambické, ruské, španělské a irské… křesťanské i keltské, muslimské i židovské. Nyní si uvědomte, že stejný „pačwork“ původů je také váš manžel/manželka a vaše děti. Pokuste se ode dneška méně identifikovat jen s geografickou příslušností (vesnice, město, stát) a více s tím, že jste jednou z osmi miliard obdobně poslepovaných lidských bytostí na Zemi.

MOURDOST SOBĚLÍDRA:
Ego si zakládá na rozdílnosti. Láska na tom, co nás spojuje.“

Přeji vám krásný den na cestě stát se sami sobě lepšími lídry. S úctou, Petr Štěpánek

PS: Další články z rubriky SOBĚLÍDREM si můžete přečíst zde. 

O autorovi rubriky SOBĚLÍDREM:
Před lety přivedl do Česka film Tajemství, dnes je Petr Štěpánek producentem programu Myšlením k bohatství z dílny Nadace Napoleona Hilla a spolutvůrcem kurzu Cesta vděčnosti. O svém poslání říká: „Smyslem mé práce není přivést druhé k sobě (myšleno ke mně), ale přivést je k sobě (myšleno k nim samým), protože kdykoliv pouze někoho následujete, nakonec místo toho, abyste vylezli ze své vlastní mentální krabice, vlezete do té jeho. Stát se dobrým Sobělídrem je v dnešní době další evoluční stupeň osobního rozvoje.“

©  Petr Štěpánek