SOBĚLÍDREM: Sladké MÁMení!

Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno, za časů před covidem, šel jednou do kina na nenápadný film s názvem Příchozí. Po dlouhé době se mi tehdy v přítmí kinosálu stalo, že jsem u filmu musel opravdu myslet. U většiny hollywoodských bijáků, jak jistě sami víte, obvykle stačí vypnout, na dvě hodiny odevzdat svůj mozek a na konci si ho hezky zrelaxovaný vyzvednout. Pak jsou tady ale výjimky a Příchozí je jedna z nich.

Film vypráví smyšlený příběh o výletu jedné hodně vzdálené civilizace do naší atmosféry a o jejich a naší vzájemné snaze si popovídat a hlavně se pochopit. Byla by to celkem fraška, pokud by jejich vesmírných lodí nedorazilo na naši planetu asi tucet a komunikovat s nimi se najednou nesnažily všechny pozemské velmoci. Když se pak hlavní hrdinka naučila v onom naprosto odlišném mimozemském jazyce přemýšlet, odemknuly se v jejím mozku opravdu nečekané schopnosti.

A tehdy jsem začal poprvé přemýšlet nad tím, jaký vliv může mít konstrukce českého jazyka na způsob, jakým myslím, jak se cítím a jak jednám. Velmi rychle jsem objevil, že jsme všichni, aniž to tušíme, spoutáni do pravidel jazyka, kterým hovoříme, a podle nich se zformoval náš dospělý mozek. Ačkoliv se nám může zdát čeština bohatá a krásná řeč, její samotná konstrukce má rozsáhlé trhliny. A jednou takovou trhlinou je výraz „MÁM“.

Mám rodiče, mám manželku, mám děti, mám práci, mám auto, mám čas, mám pravdu a mám tisíc dalších mám. „MÁM“ je náš nejzákladnější vztah k druhým lidem a k věcem. „MÁM“ je tak běžné, tak všední, že se nad ním nikdo ani nepozastavuje. Naše mysl je slovíčkem „MÁM“ doslova prorostlá. A asi by to ničemu ani nevadilo, pokud by slovo „MÁM“ současně neznamenalo „něco vlastnit“.

Tuto spojitost obsahuje většina jazyků. V angličtině je to „I have“, v němčině „Ich habe“, ve francouzštině „J’ai“, ve španělštině „Yo tengo“ a tak dále. A ve všech se jedná o vyjádření vlastnictví něčeho. Slovo „MÁM“ se tak stalo jedním z hlavních pilířů lidského vnímání reality. Podvědomě si díky němu od dětství nárokujeme druhé lidi a věci, kterými jsme obklopeni. A čím více si vztahem „MÁM“ připoutáváme druhé lidi a věci k sobě, tím více jsme připoutaní my k nim, a tím méně svobodní a šťastní jsme.

Vzpomínám si, když jsem jednou projížděl pohořím Atlas na jihu Maroka. Cesta byla sotva sjízdná. Po hodině stoupání jsem se ocitl v malé, nesmírně chudé vesnici. Tamní lidé z mého úhlu pohledu neměli takřka nic. Když už se ve mně začala klubat lítost nad jejich strádáním, povšimnul jsem si náhle hloučku dětí, které si hrály s míčem. Bylo jich snad dvacet. Povykovaly a poskakovaly a smály se. Když jsem pak pohlédl do tváří dospělých vesničanů, neviděl jsem v nich úmor ani chmury, jaké vídám u nás. Nic neměli a byli s tím vlastně šťastní a spokojení. A než mě nařknete z toho, že to začíná zavánět protikapitalistickým kázáním chudoby a marxismem, zastavím vás.

Nemluvím zde totiž o tom, nic nemít. Mluvím o tom, že pokud začneme mít k věcem, které „MÁMe“, nový, správnější a přesněji vyjádřený vztah, začneme být přirozeně svobodnější a šťastnější. Nikdy v historii lidstva toho totiž žádná generace neměla tolik jako ta naše. O kolik víc oblečení „MÁMe“, o kolik víc věcí „MÁMe“, o kolik víc aktivních mezilidských vztahů díky sociálním sítím „MÁMe“, než měli lidé o jediné století nazpět. A pokud se podíváme o dvě století nazpět, tak se veškerý majetek běžné rodiny nechal uložit do dřevěné truhly v rohu místnosti. Na rozmach vlastnictví nebyly naše mozky připraveny a s rukou na srdci můžeme konstatovat, že ho neustály.

A protože se jedná o velké téma, rozdělíme si ho na dva díly. Na ten budoucí si necháme vztahy, které „MÁMe“, a dnes se jmeme rozlousknout a opravit svůj vztah k věcem, které „MÁMe“. A protože to je ta jednodušší část, vezmeme to z gruntu a řekneme si rovnou pravdu: „Nic zde ze světa nevlastníme, nic nám nepatří a nikdy patřit nebude.“ Může být obtížné to přijmout, obzvlášť pokud jsme byli naučeni svoji osobní hodnotu spojovat s věcmi, které „MÁMe“, vždyť já sám jsem dříve zakládal svoji hodnotu na tom, co „MÁM“, a proto jsem toužil mít mnoho věcí, hezkých věcí, drahých věcí. Nic jsem netušil o pokřivenosti svého vztahu mezi věcmi a sebehodnotou.

Všechny věci, které „MÁMe“ jsou ve skutečnosti pouze přeměněné suroviny, které vydala Země. Atomy, z nichž jsou tyto věci složeny, jsou zde už miliardy let a budou miliardy let po nás. Jakákoliv lidská úvaha, že cokoliv z vesmíru vlastníme, je od základu bláhová. Dokonce ani naše planeta není něco, co my „MÁMe“, to spíše ona má nás. Nikdo nám ji nedal. To my sami jsme sebe ustanovili pány nad rozmanitě vykolíkovanými regiony světa, kterým říkáme moje země, můj kraj, moje město, moje ulice, můj dům, můj byt, moje ložnice, moje peřina.

Jakmile si toto uvědomíme a vztah k věcem z naší MÁMotéky začneme vyjadřovat správně, náhle se začneme cítit lehčí, volnější, svobodnější a kupodivu šťastnější. Přijmeme to, že zde na Zemi jsme jen dočasnými návštěvníky. Před sto roky jsme tu nebyli a za sto let opět nebudem. Veškerá představa lidstva, že nám zde něco na světě patří, je pouhá iluze, od které se můžeme osvobodit tím, že se při každém použití slova „MÁM“ pokusíme vyjádřit skutečnost přesněji a nedovolíme naší rodné řeči, aby nás uzavřela do onoho paradigmatu.

VÝZVA SOBĚLÍDRA NA TENTO TÝDEN:
Tento týden si udělejte hodinu čas, posaďte se u sebe doma, podívejte se kolem sebe a začněte každou z věcí, kterou máte, popisovat přesnější skutečností.

Příklad: Stůl, který mám, je ve skutečnosti přeměněný strom, který rostl třicet let, než ho pokáceli a nařezali na prkna. Kdysi ho vysadili lidé, kteří už dnes možná nežijí. Nyní mi onen strom dočasně slouží v podobě tohoto stolu a sloužit mi bude jen do doby, než změní svého držitele, nebo bude přeměněn v jinou formu. Tento stůl nevlastním, jsem mu jen dočasným uživatelem a jsem vděčný, že jím mohu být.

SEBEKOUČOVACÍ OTÁZKY SOBĚLÍDRA:
Vyhraďte si na své odpovědi čas a zapisujte si je na papír. Pouhé přelétnutí otázek očima a mělké zamyšlení žádné velké zlepšení ve vašem životě nezpůsobí.

Pokud bych měl podstoupit velkou inventuru všeho, co „MÁM“, a mohl si z toho ponechat pouze sedm předmětů, které by to byly? (nepočítaje oblečení a obuv) A proč právě tyto?

Jak bych šestiletému dítěti vysvětlil, že jeho hodnota nepramení z toho, kolik a jakého oblečení má nebo kolik a jakých hraček má? (odpověď na tuto otázku, prosím, napište do komentáře pod příspěvek)

MOUDROST SOBĚLÍDRA:
Objevuji, že v každém vlastnictví jsem já sám současně vlastněn. Proto děkuji za předměty, kterými jsem obklopen, a za to, že mi slouží, ale vzdávám se své potřeby mít k nim vlastnický vztah a místo toho na sebe pohlížím jako na jejich dočasného držitele a správce. Nakládám s nimi, jako by mi byly pouze na určitou dobu zapůjčeny či pronajaty, neboť vpravdě zapůjčené a pronajaté jsou. Moje hodnota pramení z toho, že jsem, kdo jsem, nikoliv z toho, že mám, co mám. Stejně tak opouštím tendence soudit hodnotu druhých podle toho, co oni mají. Všichni jsme zde na světě jen dočasnými návštěvníky a představa, že cokoliv zde vlastníme, je pouhou iluzí, od které se osvobozuji.“

S úctou, Petr Štěpánek

Další články z rubriky SOBĚLÍDREM si můžete přečíst zde.

O autorovi rubriky SOBĚLÍDREM:
Před lety přivedl do Česka film Tajemství, dnes je Petr Štěpánek producentem programu Myšlením k bohatství z dílny Nadace Napoleona Hilla a spolutvůrcem kurzu Cesta vděčnosti. O svém poslání říká: „Smyslem mé práce není přivést druhé k sobě (myšleno ke mně), ale přivést je k sobě (myšleno k nim samým), protože kdykoliv pouze někoho následujete, nakonec místo toho, abyste vylezli ze své vlastní mentální krabice, vlezete do té jeho. Stát se dobrým Sobělídrem je v dnešní době další evoluční stupeň osobního rozvoje.“

©  Petr Štěpánek