Jak síla slov dokáže pohřbít i probudit dětské sny

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Jako malý kluk jsem si vždycky moc přál umět hrát na kytaru. Byl to takový můj dětský sen a pamatuji si, že jsem jednou sám přišel za jednou dámou a požádal ji, aby mě začala hře na kytaru učit. Už ani nevím, kolik mi bylo let, možná něco kolem deseti. Ta dáma se mnou strávila asi hodinu času, potom se na mě podívala, vzala mi tu kytaru z ruky a řekla mi: „Víš, Lukáši, jsou prostě lidé, kteří na kytaru nikdy hrát nebudou. Ty na to prostě nejsi, pro tebe je to ztráta času.“ A tak jsem zklamaně odevzdal zapůjčenou kytaru a se skloněnou hlavou se rozloučil se svým dětským snem. 

Pravda je, že nový Jimi Hendrix by ze mě asi nebyl, ale na druhou stranu, kdoví, co by bylo, kdyby… Nejhorší na tom asi bylo, že ta dáma mi tehdy v tom dětském věku řekla, že prostě nemám hudební sluch, takže je pro mě ztráta času pokoušet se hrát na nějaké hudební nástroje. Takže jsem to prostě už nikdy ani nezkoušel a celý život vlastně žiju s tím, že nemám hudební sluch, takže nemůžu na nic hrát. 

Chápete teď, co tím chci říct? Dnes už samozřejmě vím, že pokud bych tehdy měl tak silnou touhu naučit se na něco hrát, prostě bych se to naučil. Co bych ale rád touto miniepizodou ze svého života řekl, je, že někdy nám stačí opravdu strašně málo, abychom se vzdali svých snů. Když se nad tím zamyslím, tak ano, mě od mého snu o hraní na kytaru odradil názor jedné paní, která možná sama ani na tu kytaru pořádně hrát neuměla. Možná to byla jenom její lenost nebo špatná nálada v tu chvíli, kdy prostě neměla trpělivost se mi věnovat, a tím nadobro pohřbila jeden dětský sen. Ale kdoví, možná že to není nadobro.

Já té paní samozřejmě vůbec nic nevyčítám, beru to prostě tak, že jsem se třeba zase naučil něco jiného, co mi ukázalo v životě jiné příležitosti, a díky tomu můžu třeba být tady a teď a namlouvat tenhle podcast. Spíš jsem chtěl jenom ukázat, že pokud v nás věří naše okolí, je to pro naše sny velký dar a podpora. Nejdůležitější ale vždy je, abychom si věřili my sami. Jakmile máme dostatečné nadšení a vnitřní víru sami v sebe, dokážeme se poprat s jakoukoliv nepřízní osudu i pochybami druhých. Opět bych se mohl vrátit k rozhovoru s Petrou Plemlovou. Petra na konci rozhovoru říkala, že prakticky nečte žádné knihy. Je dyslektik, čtení knih ji nebaví a ani jí to asi moc nejde. Bylo to ale překážkou k tomu, aby se stala úspěšnou? Aby dokázala svému okolí, jak schopná a silná žena se v ní skrývá? Pamatuji si ještě, že Petra ve své přednášce na konferenci „Věřily, že můžou“, kterou jsme pořádali před dvěma roky, vyprávěla příběh, kdy se na ni chodily dívat její první zákaznice přesvědčit se, že ještě nezkolabovala. Pravděpodobně jí nevěřily nebo měly jen pochyby o tom, zda zvládne uspět.

Vzpomínám si také na jednoho našeho učitele ze střední školy. Ten pan učitel měl nejen inženýrský titul, ale byl i kandidátem světových věd a mimo jiné i kapacitou ve svém oboru. A pamatuji si, jak nám během našich hodin říkával: „Pánové, to, že vám někdo řekne, jakou máte slabinu, není vaše nevýhoda, ale naopak se to stává vaší výhodou, protože už prostě víte, v čem nejste dobří. Podívejte se na mě. Já jsem dyslektik a dysgrafik současně, mé písmo na tabuli sotva přečtete, ale to přece neznamená, že nemohu vystudovat několik vysokých škol. Pamatujte na to, pánové.“ 

Pravda je, že každý z nás má nějaké slabé a silné stránky, já jsem tedy ještě nepotkal v životě žádného supermana, který by vynikal úplně ve všem. A když to vezmu úplně do důsledku, vlastně i ten superman v komiksech měl svou slabinu. Nejhorší ale je, když se o té slabině necháme přesvědčit svým okolím. Stejně jako já tehdy tou paní, která mi řekla, že nemám hudební sluch, a tím ve mě pohřbila ten dětský sen. 

Podobně to ale můžete mít i vy, možná vám také někdo kdysi řekl, že nikdy nebudete třeba dobrým hokejistou a nikdy se z vás nestane druhý Jarda Jágr. Kdoví, zda bychom tohle jméno dnes vůbec znali, pokud by někdo v Jardovi tehdy nezasel semínko a nenechal jej se zamilovat do hry s názvem lední hokej. Vzpomínáte si třeba i vy na nějakou situaci ve svém životě, kdy ve vás někdo jedinou větou zazdil váš dětský sen? Kdy jste se nechali někým přesvědčit, že nejste tak dobří, abyste si mohli tento sen splnit? Ale může to být i naopak, možná k vám někdo přišel, vzal vás za ruku a řekl vám, to nevadí že jsi teď prohrál, nevadí, že se ti teď nevedlo, protože já vím, že budeš jednou nejlepším hokejistou na světě.  

Vidíte jak obrovskou sílu mohou mít pouhá slova, která nám kdysi někdo řekl? Mohou v nás nadobro pohřbít naše sny, ale také se díky nim mohou stát naše sny skutečností. Vždy totiž platí jedna věc a tou je, že talent x úsilí = dovednost. A já nevěřím, že existuje talent s nulovou hodnotou, zato vím, že existuje spousta lidí, kteří násobí své talenty nulovým úsilím. Ať je ale náš talent jakkoliv velký, dokud jej neznásobíme nějakým úsilím, nikdy se z nás nestane mistr. Někdy to úsilí v sobě pohřbíme my sami, někdy jej v nás pohřbí jediná věta. Ve výsledku je to ale vlastně vždy jen naše rozhodnutí. A jak to vidíte vy? Máte nějakou podobnou zkušenost, situaci ze života? Budu moc rád, když mi napíšete třeba na naše sociální sítě a podělíte se o své zkušenosti. Těším se na vaše zprávy, už moc se na ně těším a přeji vám všem úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder