Jak cíleně snížit pohodlí dětí, když zakázané ovoce chutná nejvíc

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Snad se ani dnes na mě nebudete zlobit, když se s vámi podělím o další zprávu a vlastně takový malý příběh jednoho z pravidelných posluchačů. Tentokrát se jedná o posluchače Karla, který mi nenapsal zprávu do e-mailu. Požádal mě o propojení v rámci sítě LinkedIn, kde jsme si vyměnili i pár zpráv. Karel mi předával zpětnou vazu především na nedávný rozhovor s Marianem Jelínkem. Pokud jste tento rozhovor neslyšeli, dovoluji si vám jej doporučit, protože mě Marianovy myšlenky moc zasáhly. Karel mi v komunikaci na LinkedInu sdělil svůj příběh a zkušenost ze života.

 Napsal mi: „Už od té doby, co mi byly 4 roky, se doma nepoužívala televize a je to možná největší štěstí, co mě zachránilo a pomohlo, i když se to tenkrát všem špatně vysvětlovalo, protože to byla věc proti proudu. Naštěstí moji rodiče tohle nikdy neřešili a díky tomu jsem, kde jsem. Od útlého věku jsem sportoval, hrál na klavír, cestoval a dělal spoustu dalších věcí, abych se zabavil. Zároveň mi to dalo spoustu nekomfortních zón a dost často se divím, pod čím se lidi hroutí. A ještě k těm technologiím. To je to, co nám moderní technologie vzaly. Nudu. Kdyby tu byla, člověk by byl nucen něco začít dělat a dost často kreativního, zatímco teď se zapne mobil a je hotovo. Jsem rád, že jsem ještě taková ta poslední generace, která běhala venku, jedla hlínu a sprďáka dostala za to, že jsem přišel domů pozdě. S časem samozřejmě ty technologie přišly, ale už jsem k nim neměl takový vztah, protože jsem to neměl odmala. Přes střední a vysokou školu se ta závislost trochu zvýšila, ale jen do té míry, kdy jsem neměl co dělat, což bylo zřídkakdy. Velice mi k tomu pomohla i kniha Digidetox, díky které to teďka lépe ovládám. Jak říkáte ve svém podcastu, technologie, soc. sítě, jsou parádní, ale musí to mít nějakou hranici a tu si myslím, že lidé ztratili. Díky za to, že se snažíte to napravit, a držím Vám palce ve Vašich dalších krocích. P. S. Jelikož rád zkouším nové věci, přišel jsem na podcast Prezentační hurikán, děkuji Vám za něj. 🙂 S pozdravem Karel.“

Karle, děkuji i Vám za důvěru, se kterou jste se podělil o svůj názor a zkušenost ze života, a budu určitě rád, když mi potom napíšete zpětnou vazbu na podcast Petry Bouškové Prezentační hurikán. Protože mě fakt moc baví a strašně moc mě zajímají i názory dalších mých posluchačů. 

Jsme asi tak podobné ročníky a taky jsem vlastně rád za to, že jsem býval to dítě, co létalo věčně venku na vesnici a mělo omezený přístup k technologiím. Ten přístup mi ale neomezovali rodiče tolik jako vám, spíš bych to viděl tak, že jej omezovala právě ta doba, ve které jsme žili. Pamatuji si, že už na konci devadesátých let jsme měli doma internet, tehdy frčel xchat a podobné věci. Určitě jsme ale na internet neměli neomezený přístup. Internet byl poměrně drahý, účtovala se přece každá minuta, a to nemluvím o tom, když tam člověk chtěl jít ve špičce. Rodiče nám tak omezovali přístup, měli jsme se sourozenci každý asi 15 minut, kdy jsme mohli být na internetu. Možná to bylo i méně, to si teď už nepamatuji a je to vlastně jedno. 

Svou zkušeností ze života jste mě spíš přivedl k myšlence, o které jsem se bavil zrovna s Marianem Jelínkem. My jsme se totiž jako lidé dostali díky technologiím do doby, která nemá prakticky žádné limity. Získali jsme díky těmto technologiím obrovské příležitosti a svobodu. Lidé v našem věku, pro které všechny tyto možnosti možná nebyly úplnou samozřejmostí od útlého věku, se s tím asi dokážou naučit nějak pracovat. Jaký dopad bude mít ale tato doba na naše děti? Jestliže doba, ve které žijeme, nedává našim dětem limity a mají dnes prakticky díky blahobytu natažené červené koberce od postýlky až do dospělosti, jaký to na ně bude mít dopad? Pokud se zamyslím nad tím, že roste spotřeba antidepresiv už v dětském věku, stejně jako dětská obezita, asi to nebude žádná sláva. 

Nemůžeme se ale přece vymlouvat na to, jaká je doba, tohle nemůžeme svádět to na dobu, ve které žijeme. Osobně si myslím, že Karlovi rodiče udělali vlastně strašně moc dobře, když šli proti proudu a neměli doma televizi. Nutili ho tím k tomu, aby se dokázal sám zabavit, aby k tomu nepotřeboval třeba tu televizi. Je to vlastně limita, chcete-li překážka, kterou mu dali do života a které si dnes Karel je schopen vážit, protože si uvědomuje, co mu to do života přineslo. 

I mě samotného přivedl podcast s Marianem Jelínkem k zamyšlení, jak je to u nás doma a jak vlastně naši dva kluci ty moderní technologie používají. Nemůžu vlastně říct, že by naši kluci trávili třeba celý den na mobilu nebo u počítače, jsou schopni běhat sami od sebe celé odpoledne venku na zahradě nebo v lese na chalupě. Ani je tam nemusím moc vyhánět. I tak mi ale přišlo, že hlavně večer tráví dost času na mobilu, a říkal jsem si, co s tím můžeme dělat. Mám jim to snad zakazovat? Přijít k nim a říct „dej sem ten telefon, už jsi na něm byl dost dlouho“? A k čemu by to potom vedlo? Vždyť přece zakázané ovoce nejvíc chutná. A tak jsem na to zkusil jít trošku jinak. Sedli jsme si s dětmi po nedělním obědě a zeptal jsem se jich, jestli vlastně vědí, jak fungují sociální sítě, na kterých tráví svůj čas. Komu patří, kolik vydělávají peněz a hlavně jak ty peníze vydělávají. Nevěděli to. Tak jsem se jim to pokusil vysvětlit a pak jsme si povídali o závislosti na technologiích a jaké může mít dopady pro naše životy. Nechci teď už moc zabíhat do detailů, protože jsme tím zabili snad půlku nedělního odpoledne. Důležitý je podle mě výsledek. 

Výsledkem debaty s našimi dětmi bylo, že samy přišly s tím, že zábavu na počítači a mobilech omezí celkem na dvě hodiny denně. Kluci prostě sami řekli, jaká je dle nich rozumná míra, kterou mohou během dne trávit hraním her nebo na sociálních sítích. Nic jsme jim nemuseli zakazovat a sami si dokonce nainstalovali  do mobilu aplikaci, ve které si určili limity denní doby, po kterou budou jejich zábavné aplikace k dispozici. Ta aplikace se jmenuje google family link a díky ní já teď ve svém mobilu vidím, kolik času na čem tráví. Pro vaši představu – zrovna před chvílí, než jsem napsal a natočil tenhle podcast, mi volal mladší syn, že si špatně rozvrhl čas, který chce trávit hraním her a který chce být na Instagramu. A že si tedy tři hry vymazal, tak jestli by nevadilo, pokud bych mu nastavil denní limit pro Instagram o dvacet minut delší. 

Vlastně mi tahle zkušenost udělala radost a zároveň jsem si ověřil, že není nutné dětem něco zakazovat. Že jim můžeme dát svobodu i odpovědnost zároveň, protože když uvidí, že jim dáváte tu odpovědnost, dokážou se chovat samy velmi rozumně, aniž bychom jim potřebovali něco zakazovat. Tolik tedy i má zkušenost z osobního života a role rodiče. Pokud máte vy nějakou podobnou a máte chuť se o ni podělit, budu určitě rád, když mi napíšete, klidně na můj e-mail nebo jako Karel třeba na můj LinkedIn. Jako vždy se těším na vaše zkušenosti a jako vždy vám i dnes přeji úspěšný a krásný den.

© Lukáš Eder