Změnila svůj osud. Dokázala říct drogám NE a vzdělání ANO

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Slyšeli jste předchozí podcast, kde jsem si povídal s Veronikou Kosskovou? Já jsem se snažil z Veroniky pro vás vytáhnout spíš nějaké její názory nebo možná i rady z oblasti výživového poradenství. Osobně jsem se s Veronikou seznámil před Vánoci, když jsem zkoušel detoxikační řízený půst ProLon, o kterém jsem zde také mluvil. Říkal jsem si tak, že pro některé mé posluchače by nějaké rady a tipy od výživové poradkyně, jako je zrovna Veronika, mohly být také zajímavé. Doufám tedy, že i vám její tipy pomohou a můj záměr rozhovoru se potkal s úspěchem. 

Na Veronice ale není zajímavý jen obor, ve kterém působí, mnohem silnější a možná i mnohem zajímavější je její životní příběh. Já jsem se s Veroničiným příběhem seznámil poprvé v FC magazínu Petra Casanovy. Bylo to páté vydání magazínu, které vycházelo na konci září a mělo podtitul „Jak přepsat staré vzorce“. Magazín je k dispozici jen předplatitelům, ale pokud by vás zajímal celý Veroničin životní příběh, máme pár kusů v doprodeji i na našem e-shopu. 

Pro mě je totiž Veroničin příběh nejen obrovskou inspirací, ale především důkazem, že pokud člověk skutečně chce změnit svůj život a bojovat proti nepřízni osudu, tak toho je prostě schopný. Stejně tak je ale její příběh i důkazem toho, že pokud budeme životem jen proplouvat, unášet se proudem a necháme se jen bezmyšlenkovitě ovlivňovat prostředím, ve kterém se nacházíme, stane se toto prostředí otiskem našeho života. 

Veronika totiž vůbec nepochází z prostředí, které by se dalo označit jako prostředí podpůrné pro vzdělání, přirozený vývoj a osobnostní růst. Její maminka bojovala s alkoholem a později i tvrdými drogami. Mimo záznam mi Veronika vyprávěla, jak v pěti letech budila svou maminku naprosto opilou, jak musela krást jídlo, když se o ni starala její starší sestra, které také s drogami bojovala. Ve 14 letech se tak dostala i s ostatními třemi sourozenci do dětského domova. Někdo z nás by to možná mohl vnímat jako zlomový okamžik v jejím životě, ovšem v negativním smyslu. Pro Veroniku to ale vůbec nebylo negativní, naopak, protože dokázala v té době ocenit to, co pro ni prostě nebylo možné v jejím předchozím „normálním životě“. Najednou měla jídlo a najednou mohla chodit do školy. 

Mluvím ve svém podcastu velmi často o našem prostředí, protože prostředí formuje způsob uvažování a myšlení. No a právě způsob našeho myšlení má jednoznačně přímý dopad na kvalitu našeho života. Pokud je ale toto pravda, tak jak je možné, že holka, která vyrůstala, nebojím se říct, na samotném dně naší společnosti a ve 14 letech přišla do dětského domova, přesto dokázala vystudovat vysokou školu, cestovat po světě a začít si plnit své sny? Jak to, že nezůstala v tom našem pomyslném táboře neúspěšných lidí? Jak je možné, že nepropadla drogám, gamblerství, krádežím a dalším osudům jako její zbylí tři sourozenci? Přece pokud by byla pravda, že prostředí má jednoznačný dopad na naše myšlení, a tím i na kvalitu našeho života, tak by Veronika neměla vystudovat vysokou školu a měla by jít ve šlépějích kamarádů a přátel ze svého prostředí. Nebo snad ne?

Víte, já si myslím, že negativní prostředí má v sobě i jednu obrovskou pozitivní vlastnost, kterou Veronika poznala na vlastní kůži a kterou si možná málokdo uvědomuje. Negativní prostředí z nás totiž budeje silného člověka a kultivuje v nás mentální odolnost. Ale pozor, pouze v případě, kdy proti tomuto negativnímu prostředí máme sílu bojovat. Je to jen v případě, kdy je v nás už zažehnuta nějaká touha uspět. Když se rozhodneme nežít takový život, který nám diktuje právě to prostředí, ve kterém se dnes nacházíme. Pro spoustu z nás by tak příchod do dětského domova byl ve 14 letech tragédií, Veronika jej vnímala jako dar a vysvobození, protože si uvědomovala, jaký život žít nechce, a právě díky tomu, že se dostala do dětského domova, získala i příležitost dosáhnout toho, čeho ona sama chce. Najednou si začala vážit maličkostí, které nám připadají naprosto normální. Ani v dětském domově to Veronika neměla jednoduché, na střední škole se na ni dívali skrze prsty, a pokud se náhodou něco ztratilo, byla první, na kterou si děti ukazovaly prstem a říkaly: „To ona, ta holka z děcáku to určitě vzala.“ Přesto ale dokázala vydržet a nepadnout na dno. Byla schopna říct drogám ne a vzdělání ano. Váží si příležitostí a dokáže mít radost i z maličkostí. 

Pro mě osobně se Veronika jednoznačně řadí mezi úspěšné lidi, kteří dokázali bojovat se svým osudem. Když se s ní bavíte, cítíte z ní pokoru, a pokud to o Veronice nevíte, absolutně nemůžete tušit, jakými těžkostmi si v životě prošla. Měl jsem dokonce i pocit, že za ty těžké chvíle dokáže být tak trochu i vděčná, a mimo jiné mi to potvrdilo ještě jednu věc, která ji řadí mezi úspěšné. Dokázala se zbavit výčitek. Neměl jsem totiž pocit, že by se zlobila na svou maminku, že by měla potřebu jí cokoliv vyčítat nebo zazlívat. Naopak mi říkala, že se teď snaží s maminkou znovu navázat nějaký vztah. 

Zkuste se tedy i vy zamyslet. Možná že někdy máte třeba pocit, že je život nespravedlivý nebo že všichni stojí proti vám. Pokud ano, zkuste si vzpomenout na Veroniku a zkuste se vcítit do té 14leté holky. Ta holka je dnes sebevědomou a úspěšnou ženou a pro mě je rozhodně důkazem, že pokud člověk skutečně chce svůj život změnit, vůbec nezáleží na jeho minulosti a prostředí, ze kterého pochází. Dovolím si závěrem dnešního Myšlením na vrchol citovat slova Veroniky Kosskové ze zmiňovaného FC magazínu. Veronika Petru Casanovovi řekla: „Aby člověk obrátil svůj život, musí obrátit i své myšlení a realitu, kterou prochází. Aby jeho život mohl být lepší, musí dát vnímání skutečnosti větší jas, přijít na to, co je na přítomnosti dobrého a kde má svou světlejší stránku. Naučil mě to dětský domov, do kterého jsem šla ve stressu, ale on byl pro mě pozitivní změnou.“ Tolik tedy dnešní podcast, doufám, že i pro někoho z vás byl inspirací a důkazem, že skutečně záleží jen na nás, jaký život chceme žít. Dejte mi vědět svůj názor nebo klidně i nějakou podobnou zkušenost do mého e-mailu nebo na naše sociální sítě. Těším se na ně a pro dnešek už přeji vám všem úspěšný a krásný den. 

© Lukáš Eder