Pohádka o manažerovi, co o Vánocích zahodil kariéru

Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Měl bych pro vás dnes jeden smyšlený příběh, řekněme takovou moderní vánoční osobnostně rozvojovou pohádku. Je to příběh jednoho velmi úspěšného vrcholového manažera, abychom si jej dokázali lépe představit, říkejme mu třeba Jirka. 

Jirka byl už odmalička velmi nadané dítě, byl nejen sportovně nadaný a v kolektivu velmi oblíbený. Holky po něm doslova letěly a k tomu všemu byl i velmi chytrý. Vždy to byl týmový hráč a vůdčí typ, byl ale velmi vytrvalý a stejně tak i velmi cílevědomý. Není tedy divu, že Jirka vystudoval dvě vysoké školy a našel uplatnění ve vysokém managementu. Jirka měl také ženu, jmenovala se Jana a byla opravdu krásná. Měli spolu dvě krásné a zdravé děti, bydleli v moderním velkém domě, před kterým stála dvě porsche. SUV bylo Jany a větší sportovní kupé, jehož kufr byl akorát na bag s golfovými holemi, bylo zase Jirky. Exotické a luxusní dovolené k takovému životnímu standardu už samozřejmě patří.

Americký sen, i tak bychom mohli pohlížet na rodinný život Jiřího a Jany. Kdo by nechtěl žít takový život? Takhle přece vypadá opravdový úspěch a opravdové bohatství. Nebo ne? Jakou cenu museli zaplatit za svůj úspěch? Co obnáší takový život? 

Jirka byl obchodním a marketingovým ředitelem ve velké nadnárodní korporaci. Řídil již několik regionů střední Evropy, a nelze se tedy divit, že byl časově velmi vytížený. Plat měl Jirka přímo pohádkový, přesně takový, jako vždy chtěl. On Jirka byl obecně zvyklý získat to, co vždy chtěl. Byl vždy velmi cílevědomý a vytrvalý. Pokud si dal nějaký cíl, nic mu nemohlo stát v cestě. Získal práci, jakou vždy chtěl, získal ženu, jakou vždy chtěl, a žil život, o kterém vždy snil. Snila ale o takovém životě i Jana?

Práce obchodního a marketingového ředitele si vyžadovala obrovské pracovní nasazení, nespočet služebních cest, spoustu obchodních jednání a samozřejmě i spoustu obchodních večeří a večírků, které Jirka přímo zbožňoval. Víkendy na golfových hřištích, každá středa squash s kolegou z práce a každé pondělí večerní fotbálek s kamarády. A sportovní výkon je samozřejmě potřeba zapít v baru. Ženy, ty měl Jirka taky vždycky rád a s věrností si zrovna dvakrát hlavu nelámal. „Však co, žena a děti jsou zabezpečené a nic jim nechybí, mám právo si občas užít,“ omlouval si Jirka v duchu svou nevěru.

Při takovém životním stylu není divu, že mu už na Janu a děti příliš mnoho času nezbývalo, Jana tak bývala často doma sama. Odvést děti do školy, po škole na kroužky, vrátit se domů, mrknout na domácí úkoly, připravit něco k večeři a nahnat děti do postelí, večer pak čekat na manžela. Někdy nevěděla, zda si má hodit korunou, jestli vůbec dorazí, a hlavně tedy v jakém stavu. Jednou přišel domů už v pět odpoledne, celý nerudný a rozčilený, celou dobu jen mluvil o tom, jakým blbcům musí šéfovat a jak hrozné to v práci bylo. Jindy zase přišel o půlnoci, políbil Janu, která už začínala být na jeho večerní alkoholový dech přímo alergická, proběhl sprchou a skočil do postele. Byl zázrak, když byl Jirka o víkendu doma, protože zrovna nebyl žádný golfový turnaj nebo zahraniční cesta, na kterou prostě musel jet.

Není se tak čemu divit, že i přes veškerý luxus a blahobyt, kterého se Janě dostávalo, nebyla doopravdy šťastná. Koupit si mohla, co si přála, ale do práce – tam chodit nesměla. Jirka trval na tom, že jeho žena nebude nikdy pracovat. Tento životní styl samozřejmě neprospíval ani jejich vztahu. Komunikace probíhala hlavně přes SMS a nejvíce slov si vyměnili během nočních opileckých hádek, když si Jana náhodu posteskla, že se jí a dětem Jirka vůbec nevěnuje. Ten už byl na podobné narážky alergický a startoval hned jako čertík z krabičky: „Na co si zas stěžuješ, prosím tě? Vidíš tu káru, co ti stojí před domem, vidíš tu postel, na který ležíš, barák, ve kterým žiješ? A kde že jsme byli na dovolený? Myslíš, že je to všechno zadarmo? Kdo na to asi vydělává, co? A ty mi budeš ještě něco vyčítat?“ Tímto způsobem noční hádky často probíhaly.

Jana už ale nemohla dál, k čemu jí bylo luxusní auto, velký dům a luxusní dovolené, když neměla nikoho, s kým se mohla podělit o své sny, o své radosti i trápení? Po čase si uvědomila, že je s Jirkou už jen kvůli dětem, aby měly svého tátu. Dá se ale ještě vůbec mluvit o tátovi? Jana si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy si Jirka s dětmi hrál nebo kdy naposledy byl na fotbalovém zápase malého Honzíka a školním vystoupení malé Evičky. Ví on vůbec, do jaké třídy chodí jeho děti? Vzpomněl by si vůbec, kdy mají narozeniny, pokud by mu to nepřipomněla jeho asistentka? Má nás ještě vůbec rád? Měl nás vůbec někdy rád? Co je pro něj důležitější, kariéra, peníze, nebo rodina? Chyběli bychom mu vůbec? Kdy naposledy mi napsal alespoň blbou zprávu a zeptal se, jak se mám? Podobné otázky se Janě honily hlavou při dlouhých osamocených večerech u sklenice vína.

Byly letní prázdniny a Jana řekla sama sobě, že dá svému Jirkovi poslední šanci, aby ukázal, zda ji a děti ještě pořád miluje a zda je víc táta od rodiny, kamarád, nebo ředitel ve firmě. Jirka nezklamal. Na desetidenní dovolené se dětem věnoval v kuse sotva dvě hodiny, když mluvil s Janou, vyprávěl jen o golfu, o práci o kamarádech. Když mluvila Jana, zíral do telefonu a jen přikyvoval. Bylo rozhodnuto. 

Po návratu z dovolené zavolala Jana asistence svého manžela, dohodla se s ní, aby jí na poslední týden o prázdninách naplánovala s Jirkou osobní schůzku. Důvod schůzky jí ale neprozradila. Řekla, že má pro manžela překvapení, a požádala asistentku, aby mu tvrdila, že to je schůzka s některým z obchodních partnerů, kterou Jirka nebude moci odmítnout. A tak se i stalo. Když Jirka vešel do zasedací místnosti vedle své kanceláře, byl překvapený. „Ahoj Jano, co tu děláš, prosím tě, já tady mám schůzku s partnerem, na tebe nemám čas, každou chvíli už tady musí být.“ Těmito slovy začal Jirka své nečekané neobchodní jednání.

„Tak si klidně táhni i s parchantama. Kdo si myslíš, že jsi? Beze mě nejsi totiž nic, beze mě jsi nula, nic neumíš, jenom brečet, jak jsi nešťastná. A jestli odejdeš, tak zapomeň na zlatý kreditky, auto, barák, na všechno, nebudeš mít nic, všechno máme v předmanželské smlouvě, já totiž nejsem debil, víš, holčičko, já si svoje prachy umím ohlídat.“ A těmito slovy Jirka poslední schůzku s Janou končil.

Ta mu totiž oznámila, že děti od září nastupují na novou školu ve Frýdku-Místku a že se od něj stěhuje za rodiči. Rozhodla se vylétnout ze zlaté klece, už nechtěla žít ten falešný život plný přetvářky a zoufalství. Jirku ale stále milovala, v koutku duše doufala, že to s ním něco udělá, že mu možná dojde, jakou cenu pro něj ona a děti mají.

„Co to na mě zase zkouší? To je z nudy? Snaží se mě citově vydírat? Ta u rodičů nevydrží. Do měsíce je zpátky, ještě se připlazí a bude prosit, ať ji vezmu zpět. Vždyť nikdy nepracovala, nemá tušení, co to znamená vydělávat peníze, a rodiče ji dlouho živit nebudou. Do měsíce je mám zpátky.“ Přesně to se honilo Jirkovi hlavou, když se vrátil z práce do opuštěného domu a na stole našel jen papír se vzkazem. První školní den je zítra, adresu rodičů znáš a tady je adresa nové školy, pokud bys měl potřebu se zajímat o děti. „Tsss, to si jako nevzala ani auto, to jako jela vlakem? Hraje na city, bloknu jí zejtra kreditky, a jak jsem řekl, do měsíce je tady. Co do měsíce, do týdne!“ pronesl Jirka sebejistě nahlas v prázdném domě, nalil si koňak a usadil se do křesla. „Alespoň si můžu konečně užít to ticho a klid, takovejch ženskejch mám v mobilu stovky,“ dodal, když pokládal nohy na stůl.

Uběhl týden, dva, tři, měsíc, a Jana nikde. Ani zprávu neposlala, vůbec se o Jirku nezajímala. „Hmmm, vytrvalá holčička, asi má nasysleno, když vydrží bez kreditek, no každá studna jednou vyschne, já jí volat první nebudu,“ říkal si Jirka, když si během svého nabitého programu náhodou vzpomněl na Janu a na děti. A že byl program pořádně nabitý, zrovna řádila krize, na kterou se nikdo nepřipravoval, venku řádí nějakej vir a všechny obchody jdou pěkně do háje. Jirka už ani nevěděl, jak vypadá jeho oblíbený bar, za prvé je zavřený a za druhé tam nemá s kým chodit. No stejně by na to neměl ani čas, vždyť je furt v jednom kole a snaží se v práci zachránit, co se dá. 

Čas tak utíkal jako voda, uběhl druhý měsíc a Jana pořád ani neposlala zprávu. Jirka už lehce polevoval ve své jistotě, že se Jana připlazí zpátky, ale jeho ego bylo stále příliš silné, aby mu dovolilo poslat zprávu nebo dát na sobě nějak znát stesk po dětech. Vlastně na to neměl pořád ani čas, který stále plynul, a Jana se neozvala ani po třech měsících. „No přece za ní nepojedu, to bych se totálně znemožnil. No jako vůbec, to neexistuje, já prostě neprohrávám. Ať si se mnou nehraje, nebo na ni půjdu přes právníky,“ říkal Jirka, když konečně pochopil, že se Jana skutečně jen tak nevrátí, přitom ale nebyl stále ochotný přiznat svou chybu a svou prohru.

Blížily se Vánoce a Jirkovi už bylo jasné, že se Jana jen tak sama neozve. Myslel si, že si užije svátky jako svobodný mládenec s kámoši v barech. Ale ti měli rodiny a bary musely být zavřené. Stejně jako hotely, takže ani na hory nemohl Jirka ujet a rozveselit se. Pochopil, že bude doma sám. Nejprve zavolal rodičům, že přijede na Vánoce za nimi. „Ty ještě víš, že taky žiju? Já myslela, že už na mě ani nemáš telefonní číslo, nebýt tvojí Janičky, tak ani nevím, že jste se rozešli. Takovou hodnou a krásnou ženskou jsi měl,“ vyčinila hned Jirkovi jeho máma. Z telefonátu se také dozvěděl, že na Vánoce za rodiči nepojede, protože ta jeho údajně neschopná Jana nejen že si našla práci, ale ještě pozvala Jirkovy rodiče na Vánoce za dětmi do Frýdku, prý aby nepřišly o dědečka a babičku, když už přišly o tatínka. 

Pro Jirku to byla poslední kapka a rozhodl se, že hned po Vánocích kontaktuje právníky. „Tohle si přece nenechám líbit! Debilní Vánoce, seru na ně, tak budu doma, alespoň si odpočinu,“ rozhodl se Jirka.

Nastal Štědrý den a Jirka seděl sám ve svém velkém luxusním domě, sledování Netflixu už ho nebavilo a v televizi samé pohádky. Seděl v obýváku, popíjel drahý koňak a zíral na vypnutou televizi. V ruce držel telefon, chodila spousta zpráv. Ale jen samá formální přání šťastných Vánoc od kolegů a obchodních partnerů. Na sociálních sítích všichni kamarádi přidávají vysmátá selfie se svými rodinami a chlubí se, jak jsou natěšení na nadílku od Ježíška. Poprvé v životě byl Jirka opravdu sám a poprvé se mu začalo stýskat. Začal vzpomínat na to, jak Janu poznal, bylo to na vysoké škole. Hodně spolu cestovali a trávili spolu spoustu času. Uvědomil si, jak už tehdy Janu miloval a proč. Pak mu to došlo: „Bože, já jsem takovej debil. Co jsem to jenom udělal. K čemu mi jsou zlatý kreditky, auta a všechen ten úspěch, když jsem tady sám. K čemu mi je to falešný štěstí, když se o něj nemám ani s kým podělit. Co jsem to jenom udělal,“ uvědomil si Jirka a poprvé v životě se cítil jako poražený a poprvé byl ochotný i sám sobě přiznat, že skutečně prohrál.

Pak si ale vzpomněl. „Počkat, počkat, vždyť máma mi včera říkala, že jsem Janě ani nereagoval na dopisy. Ale jaký dopisy? Vždyť já od asistentky nic nedostal. Ale vždyť my máme vlastně vedle vjezdu na pozemku poštovní schránku, tu jsem snad nikdy nevybíral, to přece dělala vždycky Jana a hospodyně od ní nemá klíče.“ Jirka v tu chvíli vyběhl z domu a běžel po příjezdové cestě k vjezdové bráně. Takhle rychle sto metrů v bačkorách snad nikdy nedal. Otevřel schránku a vysypala se na něj hromada nepřečtených dopisů. Některé už byly dokonce rozmočené od vlhka a sotva je mohl přečíst. Všechny dopisy byly od Jany. Psala, jak se jim daří, posílala fotky dětí, líčila, jak se jim líbí v nové škole. Jirka se z dopisů dozvěděl, že si Jana skutečně našla práci, že se jí tam daří, že má nové přátele. Každý týden, co byli z domu, poslala jeden dopis a v žádném z nich ani náznakem Jirkovi nevyčítala, jak se k ní a dětem zachoval. Nevyčítala mu ani minulost, ani to, že jí na dopisy neodpovídá. Psala jen o sobě, co dělá ona a co dělají děti, o Jirku se vůbec nezajímala a vůbec o něm nemluvila. Jirka se dozvěděl, že Jana začala používat své dívčí jméno, že si založila nový facebook i instagram a na něm publikovala fotky svých obrazů, které začala malovat, když děti usnuly a ona byla sama doma. Lidé byli z jejích obrazů nadšení. Stále ani slovo o Jirkovi. Tentokrát se cítil úplně na dně a pochopil, že skutečně prohrál, a uvědomil si, o jak skvělou ženu přišel a jak ji přehlížel. Otevřel poslední dopis, Jana jej psala 21. prosince. „Ahoj Jirko, píšu ti každý týden, jak se máme, ale od tebe ani zpráva, ani telefonát. Když jsem s dětmi odcházela, myslela jsem si, že ti třeba začneme scházet a že se ozveš. Asi ti na nás skutečně nezáleží, ale já pořád v koutku duše doufám, že jsi třeba zapomněl vybírat poštovní schránku, bůhví, jestli vůbec ještě víš, že nějakou máme. Já ti ale nechci nic vyčítat a nikdy jsem to ani nechtěla. Vždycky sis plnil své sny a cíle a já na tebe byla hrdá, i když jsem se cítila často odstrčená a na páté koleji. Pořád ale nic nevyčítám. Chci ti jen říct, že tě mám pořád ráda a že se na tebe za nic nezlobím ani nikdy zlobit nebudu. Dětem se moc stýská, ptají se na tebe a byly by moc rády, pokud bys přijel alespoň na Vánoce. Pokud nepřijedeš, dej mi vědět, abych na to děti připravila. Pokud nedáš, tak pochopím, že máš asi jiné plány a jiné priority. Pozvala jsem i tvoje rodiče, vše je zařízené, nic nepotřebujeme, žádné peníze, žádné kreditky, jen tebe, abys tu byl s námi u stolu a ukázal našim dětem, že mají stále tátu. S láskou Jana. P. S. Miluji tě.“

Jirka zabořil tvář do dopisu, snad poprvé v životě začal brečet. Cítil se totálně na dně, zlomený, osamocený. Poprvé pochopil, jak velkou oporou pro něj Jana byla a jak se k ní choval, jak ji přehlížel, jaký byl ignorant a sobec. Přiznal si, že o ni ani o děti nechce přijít, že ji pořád miluje. Podíval se na hodinky. „Počkat, je teprve šest hodin, večeři už nestihnu, ale doprava bude slabá, a když na to šlápnu, tak bych mohl být ve Frýdku, až budou děti rozbalovat dárky. Jedu! Ale ne, do hajzlu, debilní chlast, vždyť budu mít ještě dvojku na žíle. Není čas na hrdinství, volám Uber. To bude asi nejdražší Uber v mým životě, ale co, kašlu už na prachy.“ Jirka odklikl prvního Ubera, co mu naskočil. Přijel za tři minuty před dům, měl ohnilou oktávku. „To nemyslíš vážně, to nedojede ani za hranici města, umíš alespoň česky?“ Mladý kluk v oktávce přikývl. Dobře, támhle zaparkuj vedle toho porsche, jedeme mým autem, když to nikde nerozsekáš a budeme tam do dvou hodin, dostaneš dvojnásobek. Tolik sis ještě za jeden večer nevydělal, tak se snaž,“ hodil Jirka klíčky od své panamery a vyjel zachránit rodinu.

 Jak myslíte, že přijala Jana svého muže, který se jí více než tři měsíce neozval a nereagoval na žádnou zprávu? Tohle je samozřejmě pohádka, tak jak jinak by to mohlo skončit než happy endem. Celá rodinka se objala u vánočního stromu, Jirka dal v práci výpověď a jeho hlavní životní prioritou se stala jeho rodina, a ne jeho kariéra, kamarádi a peníze. Takže zazvonil zvonec a pohádky je konec. Jestli jste zvládli dočíst nebo doposlouchat dnešní epizodu až do konce, máte můj obdiv. 

Říkal jsem si, že když už bych měl publikovat nějaký podcast na Štědrý den, měl by být také tak trochu sváteční a speciální. Nevím, zda se mi to povedlo, každopádně bych vám chtěl tímto podcastem ukázat, že to, na čem v životě opravdu nejvíc záleží, jsme schopni snadno přehlížet a věnovat svou pozornost něčemu, co nám opravdové štěstí do života nikdy nepřinese. Co je tou opravdovou hodnotou a na čem skutečně záleží, často zjistíme až ve chvíli, kdy o tuto hodnotu přijdeme. A když potom zůstaneme sami, třeba jako Jirka v naší pohádce, pochopíme, že štěstí je opravdové jen ve chvíli, kdy jej máme s kým sdílet. 

Letošní Vánoce jsou pro spoustu z nás možná trošku jiné, netradiční. Stejně jako i celý uplynulý rok byl tak trochu jiný a netradiční. Zkuste využít ten čas, který strávíte se svými blízkými, a to nejen během Vánoc. Vypněte mobily, počítače, tablety a buďte prostě spolu. Zkuste si třeba vzpomenout, jak málo stačí k opravdovému štěstí, a pak si promyslete, jaké hodnoty dávají vašemu životu skutečný smysl. Snad vám k tomu pomohl i dnešní podcast anebo vás třeba jen pobavil, udělal vám veselejší den nebo snad dokonce i šťastné a veselé Vánoce.

© Lukáš Eder